Historie

Počátky tvorby Pavla Šmoka

Choreograf, který posouval estetiku českého tance, tvůrce veliké invence, muzikality i humoru, umělec, který si rozuměl s jevištěm i kamerou, zakladatel Baletu Praha a Pražského komorního baletu. K jeho odkazu se náš soubor stále hlásí a snaží se rozvíjet a inspirovat domácí taneční scénu. Tak, aby se stále mohl označovat za dědice Pavla Šmoka. 

Pavel Šmok se narodil na Slovensku v Levoči, od 13 let žil s rodiči v Praze. Studoval Vyšší školu průmyslovou a po maturitě strávil dva roky na strojní fakultě ČVUT. Všechny znalosti z oblasti techniky zužitkoval i ve své umělecké práci. Od studií se věnoval ochotnickému divadlu, neminul ani Soubor písní a tanců Josefa Vycpálka. V roce 1948 nastoupil na herecké oddělení konzervatoře. Strávil tam jeden rok a mezi pedagogy poznal takové mistry oboru, jako byli Radovan Lukavský, Karel Höger, Jiří Plachý st., Bohumil Bezouška ad. Po roce přešel na taneční oddělení, ale zůstal dál v kontaktu se světem činoherního divadla. E. F. Burian mu nabídl hostování v divadle D 47, zahrál si i menší filmovou roli, ale pak propadl naplno tanci. 

Studium na tanečním oddělení konzervatoře začal ve 22 letech. Pro studium měl navzdory neobvykle vysokému věku předpoklady díky sportu, základy klasického tance znal z krasobruslení od Heleny Štěpánkové a Marty Aubrechtové (bruslil závodně, později vystupoval v revuích a vytvářel pro tento obor choreografie). Na konzervatoři vedla hodiny klasického tance Marie Anna Tymichová, výuku lidového tance Z. Šemberová, a moderní „novodobý“ tanec Laurette Hrdinová. Pavel Šmok absolvoval v roce 1953. 

V posledním ročníku přijali studenti angažmá v Armádní opeře, součásti Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, kde taneční složku vedl Luboš Ogoun. Armádní opera bylo zájezdové divadlo s celostátní působností, nicméně již v roce 1955 byla rozpuštěna. Pavel Šmok měl možnost odejít do Národního divadla, ale prakticky ihned přešel do divadla J. K. Tyla v Plzni. Dostal příležitost jako sólista (např. Otec v Jánošíkovi, Princ Zlatohlávek v baletu Z pohádky do pohádky, Šašek v Labutím jezeře, Václav v Bachčisarajské fontáně, Peťka v úspěšném Mládí, tančil také v Rudém máku v choreografii Luboše Ogouna). Vyzkoušel si role klasické, charakterní i moderní. 

V Plzni získal první choreografickou zkušenost (tance do operet Vinobraní, Paganini a Krásná Helena a opery Maškarní ples). V roce 1958 uspěl v konkurzu na místo šéfa baletu a choreografa v Ústí nad Labem. Debutoval Valčíky na hudbu A. Dvořáka, Svatebními košilemi od J. Nováka a Karnevalem R. Schumanna. Sedm krasavic na hudbu K. Karajeva následoval úspěšný český balet: Sluha dvou pánů Jarmila Burghausera s libretem, které napsal Jan Reimoser pod pseudonymem Jan Rey. Účastnil se s ním brněnského Festivalu současného baletu 1960, kde na něj zapůsobily diskuse o tanečním oboru a jeho směřování. Pod tímto dojmem vytvořil celovečerní balet Nová Odyssea, v němž se nedržel klasického baletního tvarosloví a ustoupil od tanečního převyprávění příběhu k metafoře. Úspěšnou premiérou své působení v Ústí zakončil a přijal místo choreografa v ostravském baletu. 

Pavel Šmok s Vycpálkovci v kostýmu maškary

Pavel Šmok pokračoval v cestě započaté Novou Odysseou. Dotvářel repertoár pro mladé publikum, byl obrodným prvkem. Inscenoval Viktorku Z. Vostřáka, Lašské tance L. Janáčka, Čarodějnou lásku M. de Fally, Pygmaliona J. Ducháně, Rossiniánu, Milostnou píseň P. Ebena, Závrať Č. Gregora, Svědomí V. Bukového (později proslula verze Ogounova pod titulem Hirošima), choreografie do oper a činoher, hostoval v dalších divadlech a v televizi. Pohostinsky choreografoval v Brně, kde soubor vedl Luboš Ogoun, který sám byl průkopníkem nového moderního přístupu k baletní inscenaci. Pavel vytvořil choreografii k Sedmi smrtelným hříchům Bertolda Brechta a Kurta Weila, a skutečný úspěch znamenala Gershwinova Rapsodie v modrém. 

Ve stejné době objevil Pavel Šmok kouzlo televize. Spolupracovat začal v roce 1962 s ostravským studiem (symfonická svita Karla Kupky Picassiáda). Byl skutečně průkopníkem nového uměleckého žánru, protože nešel cestou pouhého zaznamenání choreografie, ale uvažoval jako filmař z hlediska kamery, dynamiky střihu. Šmok pak tvořil pravidelně pro studia Československé televize i pro zahraniční vysílání, spolupracoval také na řadě zábavních pořadů a revuí s baletem ČST a filmech. 

Balet Praha

Choreografové Pavel Šmok a Luboš Ogoun se sice profilovali každý v jiném divadle, ale díky Šmokovu hostování v Brně se mohli lépe poznat a zjistit, že mají podobné tvůrčí cíle. Oba byli v této době nejprogresivnějšími autory snažícími se o obrodu baletního umění, začali tak uvažovat o vlastním souboru, a to s přispěním dramaturga Vladimíra Vašuta. Pomoc s vytvořením nového souboru přišla od ředitele Státního divadelního studia Miloše Hercíka. K zformování souboru byl vyzván Luboš Ogoun, Pavel Šmok byl spolu s ním choreografem. Soubor nesl nejprve název Studio balet Praha, posléze pouze Balet Praha. Fungoval sedm let, premiéroval 22 choreografií, z toho 10 vytvořil L. Ogoun, 11 P. Šmok a jen jeden kus byl společný (Horečka na hudbu Karla Mareše). Nebyli ani tak spoluautory, jako se v dramaturgii doplňovali. Protože Balet Praha neměl vlastní stálou scénu, trávil více času na zahraničních zájezdech, přijímali i dlouhodobá angažmá. 

Nervy (Marcela Martiníková a Pavel Šmok), foto ČSTK

Z úspěšných Šmokových choreografií této éry jsou to zejména znovu nastudovaná Rossiniána, balet o dospívání Reflexy na hudbu současníka Zdeňka Zouhara, Jazzová suita Karla Kraugartnera, Fresky Bohuslava Martinů, komické Nedbalky na hudbu Oskara Nedbala, Largo a fuga a-moll J. S. Bacha v úpravě Karla Velebného, společensky závažná Sněť na hudbu Charlieho Minguse, a především v roce 1968 Listy důvěrné, v nichž nadčasovým způsobem zpracoval II. Smyčcový kvartet Leoše Janáčka. 

Ballett Basel

V roce 1968 Luboš Ogoun přijal místo šéfa baletu v Brně, s tím, že bude dál spolupracovat s Pavlem jako choreograf Baletu Praha. Z politické situace bylo zřejmé, že samostatný soubor dlouho nepřežije. Proto se Pavel Šmok domluvil s ředitelem Hercíkem, že tanečníci, kteří o to budou mít zájem, s ním odjedou do Basileje, kde dostal nabídku jako šéf baletu. Soubor pak z poloviny tvořili švýcarští tanečníci, z poloviny Češi. 

V Basileji se snažil o vyvážený repertoár. Uvedl Dona Juana na hudbu Jarmila Burghausera, obnovil Fresky a Listy důvěrné, na motivy Labutího jezera vytvořil tragikomický Brainticket, vytvořil svou verzi Šeherezády, moderní Tenebrae (h. Klaus Huber). Pavel Šmok pak v Basileji vytvořil velmi úspěšnou choreografii Opilý koráb s využitím veršů Arthura Rimbauda recitovaných herečkou na scéně, a první verzi jedné ze svých vůbec nejslavnějších choreografií: Sinfoniettu Leoše Janáčka. Také hostoval v Brně (Glagolská mše v Janáčkově divadle), v Norimberku, Bernu, Darmstadtu a Tessinu. 

V roce 1973 se Pavel Šmok vrátil do Československa, ačkoli dostal možnost další smlouvy v Basileji i několik nabídek z jiných divadel. Pragokoncert mu však nemohl prodloužit status umělce v zahraničním angažmá, stal by se emigrantem. Po návratu však nezískal perspektivní příležitosti k práci. Ke spolupráci jej pozval jen Boris Slovák ze Slovenského národného divadla, Šmok měl nastudovat Listy důvěrné a vytvořit vlastní verzi oblíbeného Stravinského baletu Pták Ohnivák. Inscenace byla opět novátorská, po úspěšné premiéře však byla stažena z repertoáru, protože byla shledána ideologicky závadnou. Pavel Šmok neměl zakázanou činnost, ale baletní šéfové se spolupráce obávali. Pracoval nárazově pro televizi, opery a operety, činohry. V roce 1975 byly v Darmstadtu inscenovány jeho Listy důvěrné a český tým s Pavlem Šmokem jako choreografem realizoval Brechtovu Žebráckou operu. V Laterně magice se podílel na inscenaci Pražský karneval (1974), později vytvořil pro Laternu magiku úspěšný balet Sněhová královna (1979). 

Pavel Šmok s tanečníky

Pražský komorní balet

Po třech letech přišel opět impulz od Miloše Hercíka, nyní ředitele divadla Rokoko. Pod jeho záštitou mohl Pavel Šmok znovu realizovat plán nového nezávislého souboru. Prvním představením byl pořad Jak se dělá balet (1975). S Pavlem Šmokem se zakládajícími členy nové skupiny stali Kateřina Franková, Jan Klár, Vladimír Kloubek a Zuzana Innemanová (hostující členka Slovenského národního divadla). Rokoko bylo v té době přiřazeno pod Městská divadla pražská, Pražský komorní balet na jeho scéně uvedl tři komponované premiéry, ale ještě ne pod tímto názvem, skupina nejprve vystupovala jako Balet Městských divadel pražských. V roce 1980 se soubor osamostatnil jako Pražský komotní balet, manažera našel v Jiřím Opělovi a Středočeském krajském kulturním středisku, které fungovalo jako agentura. Soubor vystupoval pravidelně v tuzemsku i v zahraničí. Postupně jej zaštítily Český hudební fond, Pragokoncert i České umělecké studio. Po roce 1989 přešel pod Divadelní ústav a v roce 1995 Pavel Šmok a Jiří Opěla založili vlastní s. r. o. 

Během té doby se zrodily mnohé Šmokovy nezapomenutelné choreografie. V prvních letech např. Pia Fraus, humorný a nadčasový Záskok, Americký kvartet na hudbu Antonína Dvořáka nebo Kreutzerova sonáta. Na hudbu Bedřicha Smetany vznikla choreografie Z mého života (1983), v témže roce folklórem inspirovaná Musica Slovaca (Ilja Zelenka), v roce 1986 Zjasněná noc na Augusta Schönberga, dále Smetanovo Trio g-moll (1991), Dvořákův Holoubek (1992), Valčíky (1990) či Stabat Mater (1995). Ohlasy odborné kritiky byly zpravidla nadšené. Teoretici vždy obdivovali Šmokovu muzikálnost, způsob, jímž se hudba prolíná těly tanečníků, jeho charakteristický rukopis, režijní propracovanost vztahů mezi tanečníky a těžko definovatelnou „českost“ jeho choreografií, do nichž vkládal ducha prostoty, pokory, srdečnosti lidu, aniž příliš hýřil citacemi folklóru. 

Pavla Šmoka na konci 90. let vystřídal v uměleckém vedení na několik let Libor Vaculík, v roce 2002 se stal Šmok krátce šéfem baletu Státní opery Praha a v roce 2003 byl PKB přičleněn k ní. Pavel Šmok pak v roce 2003 odešel do důchodu a nejvíce času začal trávit na chalupě v Nekoři. V letech 1990–2005 působil jako pedagog choreografie na pražské HAMU. 

V roce 1998 vznikla jedna z pozdních Šmokových stálic, choreografie Po zarostlém chodníčku na hudbu Leoše Janáčka. Ještě v roce 2001 se konala pod hlavičkou PKB na scéně Státní opery Praha premiéra baletu Golem. Pavel Šmok vytvořil několik choreografií k operám, na repertoáru SOP se objevil Záskok, Z mého života i pořad Jak se dělá balet. Tanečníci z původního PKB v roce 2007 ze souboru odešli a rozhodli se navázat na samostatnou činnost, Pavel Šmok už vzhledem ke svému věku zůstal jen jako rádce, umělecká opora mladé generace. 

Pavel Šmok získal dvakrát Cenu Českého literárního fondu, Medaili za zásluhy mu udělil v roce 2002 prezident Václav Havel, v roce 2005 mu byla udělena v rámci Cen Thálie Zvláštní cena kolegia a v roce 2012 Cena ministerstva kultury za celoživotní umělecké zásluhy v rozvoji tanečního a divadelního umění v ČR a propagaci českého umění i české hudby a tanečního umění ve světě. Zemřel 4. dubna 2016 v nedožitých 89 letech. 

Ballet Prague Heritage

Texty k historii souborů a sbírku digitalizovaných dokumentů najdete na stránkách Ballet Prague Heritage.